Ministerstvo kultury se chystá zahájit řízení, jehož následky by byly drastické.
Massimo Introvigne
Když byl v březnu 2023 Petr Pavel inaugurován novým prezidentem České republiky, slíbil, že zemi dostane na úroveň lidskoprávních standardů Evropské unie. Rovněž vystoupil jako odhodlaný kritik porušování lidských práv v Rusku. Některé události ve vztahu k menšinovým náboženstvím považovali místní lidskoprávní aktivisté za nadějné.
Tyto naděje však nyní zmařil bezprecedentní krok Ministerstva kultury ČR. V České republice očividně stále platí zákon „o svobodě náboženského vyznání“ ze 7. února 2002, který obsahuje některá velmi tvrdá ustanovení v ruském nebo možná sovětském stylu – ustanovení ohledně „likvidace“ náboženských organizací. Zákon stanoví, že „církev a náboženská společnost se stává právnickou osobou registrací“. (§ 6 odst. 1) Registraci lze odepřít, a jakmile ji církev získá, může o ni zase přijít, a to mimo jiné v případě, že je její aktivita posouzena jako „činnost v rozporu“ se zákonem. (§ 22 odst. 1 písm. c)
Jde sice o vágní ustanovení, ale jeho důsledky jsou zcela konkrétní. Pokud má Ministerstvo kultury za to, že dochází k porušení zákona, „ministerstvo registrovanou církev a náboženskou společnost nebo svaz církví a náboženských společností před zahájením řízení vyzve, aby od vytýkané činnosti v přiměřené lhůtě upustily. Jestliže registrovaná církev a náboženská společnost nebo svaz církví a náboženských společností v činnosti pokračují, ministerstvo zahájí řízení o zrušení registrace“. (§ 22 odst. 2)
„Registrace církve a náboženské společnosti nebo svazu církví a náboženských společností se zrušuje nabytím právní moci rozhodnutí o zrušení jejich registrace“. (§ 24 odst. 1) „Po zrušení registrace církve a náboženské společnosti musí být provedena likvidace a likvidace všech jejích evidovaných právnických osob“. (§ 24 odst. 2) „Do 5 pracovních dnů od skončení likvidace oznámí tuto skutečnost likvidátor ministerstvu“. (§ 24 odst. 5) Pokud církev dříve neurčila jinou církev, na kterou má být likvidační zůstatek převeden, „připadá likvidační zůstatek státu, který jej musí využít ve prospěch registrovaných církví a náboženských společností“. (§ 24 odst. 6)
Tato velmi tvrdá ustanovení se naštěstí uplatňují jen zřídka. Nicméně dne 5. září 2024 zaslalo Ministerstvo kultury Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi (NSSJ) výzvu podle § 22 odst. 2. Ministerstvo dalo svědkům Jehovovým tři měsíce na to, aby upustili od určitých „činností“, a varovalo je, že pokud to neudělají, bude zahájeno řízení o zrušení registrace. Různá jednání mezi zástupci svědků Jehovových a zástupci ministerstva k vyřešení situace nevedla. Dne 26. listopadu svědkové Jehovovi dostali potvrzení, že výzva k upuštění od nezákonné činnosti zůstává v platnosti. Vzhledem k tomu, že tříměsíční lhůta skončila 5. prosince, svědkové nyní čekají, kdy jim ministerstvo oficiálně sdělí, že zahajuje řízení o zrušení registrace.
„Činnosti“, které ministerstvo označuje za nezákonné, jsou součástí učení a životního stylu svědků Jehovových. Soudy po celém světě je zkoumaly a shledaly, že jsou zákonné a vztahují se na ně domácí i mezinárodní principy náboženské svobody. Výjimkou je Rusko a částečně Norsko. V druhém zmíněném státě je ale případ ještě v odvolacím řízení a svědkům Jehovovým nehrozí likvidace, nýbrž „jen“ (v uvozovkách, protože se i tak jedná o vážné omezení jejich náboženské svobody) ztráta státních dotací a některých dalších práv, včetně možnosti uzavírat právně platné sňatky.
První a druhá výtka českého ministerstva se týkají stejné záležitosti, jaká se řeší v Norsku. Jde o tvrzení, že když svědkové radí věřícím, aby se nestýkali s bývalými svědky (s výjimkou příbuzných ve společné domácnosti), kteří byli vyloučeni, protože se dopustili vážných hříchů a nelitovali jich, nebo kteří se od organizace veřejně distancovali, omezují tím svobodu věřících změnit své náboženství nebo víru. Strach prý nutí ty, kdo by chtěli z organizace odejít, aby v ní zůstali.
Druhá výtka uvádí, že je to ještě nebezpečnější v případě, kdy se jedná o „děti“ (míněno nezletilé) – o děti, které jsou vyloučené nebo které zůstávají mezi svědky Jehovovými, ale nesmějí se stýkat s přáteli a příbuznými, kteří byli vyloučeni nebo se od organizace veřejně distancovali. Výzva českého ministerstva přitom neupřesňuje, zda v České republice k nějakému vyloučení nezletilého vůbec došlo. Takové případy jsou totiž naprosto výjimečné.
Tento problém řešily soudy ve více než deseti zemích, přičemž rozhodly jednomyslně ve prospěch svědků Jehovových, s výjimkou (jak už bylo zmíněno) Ruska a nepravomocného rozhodnutí v Norsku. Soudy konstatovaly, že nikdo nemůže být nucen stýkat se s osobami, včetně příbuzných, s nimiž se už stýkat nechce, a že k přerušení vztahů v naší společnosti běžně dochází v důsledku všech možných sporů. Například po rozvodu někdejší manželé a další příbuzní často přeruší vztahy s bývalými partnery. Odpůrci ve skutečnosti po soudech nepožadují, aby svědky Jehovovy nutily se s vyloučenými nebo odpadlíky stýkat, což by bylo prakticky nemožné, ale aby svědkům Jehovovým zakázaly vyučovat, že by se tyto vztahy měly přerušit.
Vybídka k určité formě přerušení vztahu se ale v Bibli zřetelně objevuje – v 1. Korintským 5:13 („Odstraňte toho zlého ze svého středu!“) a 5:11 („s takovým ani nejezte“) a ve 2. Jana 10, 11 („nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho; kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích“; všechny citace jsou z Českého ekumenického překladu). Jak tyto pasáže chápat, je věcí biblického výkladu, který nelze stanovovat u světských soudů, aniž by došlo k hrubému porušení svobody vyznání.
Třetí obvinění spočívá v tom, že svědkové Jehovovi používají „psychický nátlak k vytvoření závislosti, která vede k psychickému poškozování osob nebo jejich rodinných příslušníků, nebo k poškozování jejich sociálních vazeb“. Z odůvodňovací části výzvy vyplývá, že „psychický nátlak“ údajně vyplývá z praxe přerušení vztahů s vyloučenými a odpadlíky, což by znamenalo, že toto třetí obvinění je duplicitní s prvním. Na druhou stranu v samotném obvinění se objevuje jazyk typický pro zdiskreditovanou teorii „vymývání mozků“ nebo „psychického podmanění“, které údajně využívají náboženská hnutí. Tyto teorie přitom už v minulém století vyvrátili přední akademičtí odborníci na náboženství a soudy ve většině demokratických zemí je odmítají (s výjimkou Francie, jejíž kampaně proti „sektám“ jsou na mezinárodní úrovni široce kritizovány).
Čtvrté obvinění se týká otázky krevních transfúzí u nezletilých, včetně případů, kdy je transfúze „potřebná k záchraně života“. Výzva opět neuvádí, zda k takovým konkrétním případům v České republice došlo.
České ministerstvo nebralo v úvahu, že ve většině demokratických a lékařsky vyspělých zemí je tento problém čím dál méně aktuální, protože nemocnice dokážou poskytovat vhodnou péči, která nevyžaduje krevní transfúzi. Na svých oficiálních webových stránkách svědkové Jehovovi odkazují na různé lékařské studie, které ukazují, že „pacienti, včetně dětí, kteří nepřijali transfuzi, se obvykle uzdravují stejně dobře nebo lépe než ti, kteří ji přijali“. Pokud svědkové Jehovovi potřebují pomoc s hledáním lékařů, kteří je dokážou léčit bez podání transfúze, mohou se obrátit na výbory pro styk s nemocnicemi, které byly zřízeny právě za tímto účelem.
Soudy ve většině demokratických zemí – včetně Evropského soudu pro lidská práva v roce 2010 (Moskevští svědkové Jehovovi a další proti Rusku, 10. června) a 2022 (Taganrog LRO a další proti Rusku, 22. listopadu) a také Nejvyššího kasačního soudu v Itálii v roce 2020 (3. civilní oddělení, rozhodnutí z 4.–23. prosince 2020, č. 29469) – rozhodly, že dospělí pacienti mají právo odmítnout jakoukoli léčbu, a zastaly se tak práva svědků Jehovových odmítnout krevní transfúze. V několika jurisdikcích se tento přístup vztahuje i na „zralé nezletilé“.
Pokud jde o nezletilé, kteří nejsou „zralí“, potom v těch vzácných případech, kdy lékaři považují krevní transfúzi za naprosto nezbytnou a rodiče nebo zákonní zástupci ji nechtějí schválit, může tento spor rozhodnout soud. Jestliže k tomu dojde, rodiče, kteří jsou svědky Jehovovými, rozhodnutí soudu respektují.
Soudy v demokratických zemích zároveň doporučily, aby se po podobných řešeních sahalo jen výjimečně. Jak uvedl odvolací soud v Kanadě v případu „M. (J.) proti Albertě (ředitel oddělení péče o děti)“ (2004 ABQB 512, odst. 43), stát „musí být opatrný a nemůže automaticky předpokládat, že lékař vždy navrhl jedinou přijatelnou léčbu a že rodiče z řad svědků Jehovových se vždy mýlí, když odmítají poskytnout souhlas s léčbou prostřednictvím krevních produktů. Takový paternalistický postoj narušuje [ústavní] práva rodičů…“ V Itálii, jedné ze zemí s největším počtem svědků Jehovových v přepočtu na obyvatele, soudy dospěly k závěru, že volba alternativních léčebných metod místo krevních transfúzí není projevem „rodičovské nedostatečnosti“, ale svědomitého uplatňování ústavních práv, která náleží všem rodičům. (Soud pro mladistvé v Janově, č. 1109/19, 6. května 2019; soud pro mladistvé v Miláně, č. 1110/2014, 15. ledna 2014.)
Svědkové Jehovovi byli vyzváni, aby upustili od určitých „činností“. Oni ale nemohou upustit od praxe přerušení vztahů s vyloučenými a od nauky o krevních transfúzích, protože věří, že tyto věci jsou předepsané Biblí, že Bible je Boží Slovo a že „Boha je třeba víc poslouchat než lidi“. (Skutky 5:29, Český ekumenický překlad) Nejsou v tom sami. Když Austrálie (a další země) přijala zákony, které nutily kněze k tomu, aby porušili zpovědní tajemství a hlásili policii hříšníky, kteří se přiznali ke zneužívání dětí, Vatikán australské biskupy a kněze okamžitě instruoval, aby to odmítli, a pokud to bude nutné, aby šli raději do vězení, než aby porušili zpovědní tajemství, které z pohledu katolíků pochází od Boha.
Přístup českých úřadů je navíc diskriminační, protože podobná nebo ještě přísnější ustanovení ohledně vztahů s vyloučenými či „odpadlými“ bývalými členy má i několik dalších náboženských organizací.
Svědkové Jehovovi v České republice jsou postaveni před tuto volbu: Buď se vzdají svých náboženských názorů, které jsou součástí jejich výkladu Bible, čímž „neposlechnou Boha“, anebo přijdou o registraci i o svůj majetek a nebudou moci fungovat jako náboženská organizace. Že se něco takového děje v Rusku, je bohužel normální. Pokud se to ale navrhuje v demokratické zemi a v členském státě Evropské unie, je to skandální. Nemělo by se to dopustit.
Massimo Introvigne (born June 14, 1955 in Rome) is an Italian sociologist of religions. He is the founder and managing director of the Center for Studies on New Religions (CESNUR), an international network of scholars who study new religious movements. Introvigne is the author of some 70 books and more than 100 articles in the field of sociology of religion. He was the main author of the Enciclopedia delle religioni in Italia (Encyclopedia of Religions in Italy). He is a member of the editorial board for the Interdisciplinary Journal of Research on Religion and of the executive board of University of California Press’ Nova Religio. From January 5 to December 31, 2011, he has served as the “Representative on combating racism, xenophobia and discrimination, with a special focus on discrimination against Christians and members of other religions” of the Organization for Security and Co-operation in Europe (OSCE). From 2012 to 2015 he served as chairperson of the Observatory of Religious Liberty, instituted by the Italian Ministry of Foreign Affairs in order to monitor problems of religious liberty on a worldwide scale.
