Rusko označilo dvě publikace za „extremistické“. Rada OSN pro lidská práva (HRC) uvedla, že zákaz porušuje článek 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
od Massima Introvigne
Read the original article in English.
Jak poznamenal profesor James T. Richardson, svědkové Jehovovi – jako už několikrát ve své historii – zase jednou vytvářejí právní precedens tím, že předkládají řadu případů Radě OSN pro lidská práva (HRC), která má jurisdikční pravomoci vůči státům, které podepsaly a ratifikovaly Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech (ICCPR). Mezi tyto státy patří i Ruská federace („Rusko“).
Dne 24. října 2024 vydala HRC rozhodnutí, které bylo nedávno sděleno stranám v případu „Vasilij Kalin, Robert But a Aleksandr Kreydenkov proti Ruské federaci“. Kalin v době, které se případ týká, vystupoval jako fyzická osoba i jako předseda Administrativního centra Svědků Jehovových v Rusku. But a Kreydenkov jsou svědkové Jehovovi z Belgorodu v Rusku.
Případ se týkal rozhodnutí Okťabrského okresního soudu v Belgorodu ze dne 4. března 2015, kterým byly zakázány jako extremistické dvě brožury, vydané a distribuované svědky Jehovovými, „Byl život stvořen?“ a „Syn ochotně zjevil pravdu o svém Otci“, a to na základě „lingvistického náboženského odborného posudku“ pracovníků Belgorodské univerzity. Třetí publikace „Jsou vaše potraviny bezpečné?“ byla také místním prokurátorem označena za extremistickou, ale nebyla zakázána „kvůli technickým nedostatkům v odborném posudku“ (Rozhodnutí HRC, 2.4.) Aby toho nebylo málo, bylo svědkům Jehovovým nařízeno, aby náklady na sporný odborný posudek zaplatili.
Soudní experti i okresní soud připustili, že v brožuře „Byl život stvořen?“ není nic závadného. Byla však prohlášena za „extremistickou“ kvůli odkazu na další brožuru „Kniha pro všechny lidi“, kterou ruské soudy zakázali jako extremistickou už dříve.
Pokud jde o publikaci „Syn ochotně zjevil pravdu o svém Otci“, odborníci a okresní soud dospěli k závěru, že „neobsahuje výzvy k nepřátelským, násilným akcím proti osobám žádné národnosti, vyznání nebo sociální skupiny“. Přesto byla zakázána jako extremistická kvůli třem konkrétním pasážím, které údajně obsahovaly „výzvy k podněcování nesvárů a propagovaly výlučnost a nadřazenost členů náboženské organizace svědků Jehovových a podřadnost osoby na základě jejího náboženského vyznání nebo postoje k náboženství“, což ruský zákon proti extremismu zakazuje.
První ze tří pasáží kritizovala doktrínu o Trojici, kterou svědkové Jehovovi nepřijímají. Pasáž uvádí, že „mnozí lidé, s nimiž se setkáváme v kazatelské službě, nevědí, kdo Bůh je. Jejich názor na Boha může být ovlivněn falešnými naukami.“
Druhá a třetí pasáž se týkaly postupu svědků Jehovových, kdy je od sboru oddělen ten, kdo hřeší a nekaje se (praxe, kterou některá náboženství označují jako exkomunikaci), a omezení společenského kontaktu s nimi (tzv. „vyhýbání se“).
Podle okresního soudu byly nauky svědků Jehovových „extremistické“, protože „v důsledku toho vznikají dvě skupiny lidí: 1. náboženská organizace svědků Jehovových, která představuje nadřazenost a pravdu, 2. všichni ostatní lidé, podřadní, s nimiž není žádoucí se stýkat.“ To je samozřejmě zkreslení nauk svědků Jehovových.
Dne 11. června 2015 Belgorodský oblastní soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Administrativní centrum svědků Jehovových podalo kasační stížnost k předsednictvu Belgorodského oblastního soudu, která byla zamítnuta dne 8. září 2015. Kasační stížnost Administrativního centra k Administrativní komoře Nejvyššího soudu byla rovněž zamítnuta rozhodnutím jediného soudce dne 25. prosince 2015.
Během řízení před HRC Rusko namítalo, že nebyly vyčerpány možné vnitrostátní opravné prostředky, protože bylo stále možné podat odvolání k předsednictvu Nejvyššího soudu. HRC souhlasila se svědky Jehovovými na základě předchozích rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a také stejného rozhodnutí HRC, že toto „mimořádné“ odvolání nelze považovat za „účinný prostředek nápravy“. (Rozhodnutí HRC, 9.7 a 9.8.)
Pokud jde o podstatu věci, HRC dospěla k závěru, že Rusko porušilo článek 18 ICCPR, který chrání svobodu náboženského vyznání. Tato svoboda může být omezena pouze tehdy, pokud je to „stanoveno zákonem a také nezbytné k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví, morálky nebo základních práv a svobod druhých.“ Rusko tvrdilo, že zákazem publikací uplatňovalo omezení „stanovené zákonem“, tj. Federálním zákonem o boji proti extremistické činnosti. HRC oponovala, že tento zákon „obsahuje vágní a otevřenou definici ‚extremistické činnosti‘, která nevyžaduje existenci žádného prvku násilí nebo nenávisti. Rovněž poznamenává, že v zákoně nejsou uvedena žádná jasná a přesná kritéria, podle kterých mohou být materiály klasifikovány jako extremistické“. (Rozhodnutí HRC, 10.6.)
HRC uvedla, že uplatňování zákona proti svědkům Jehovovým také vedlo k diskriminaci organizace svědků Jehovových ve prospěch jiných náboženství. Například ruská pravoslavná církev má řadu publikací, které kritizují jiná náboženství, včetně svědků Jehovových, jako „kacíře“, a přesto tyto publikace nejsou zakázané jako extremistické.
Podle HRC Rusko tvrdilo, že publikace ohrožují základní práva a svobody druhých, aniž by to jakkoli prokázalo. „Domácí soudy uložily nejpřísnější dostupnou sankci, a to zákaz publikací, aniž by doložily jakákoli konkrétní fakta o tom, jak dvě výše uvedené publikace ohrožovaly práva a svobody druhých“. (Rozhodnutí HRC, 10.7.)
Pokud jde o obsah publikací, vyjadřovaly interpretaci Bible podle svědků Jehovových, kteří tak uplatňovali své právo na svobodu náboženského vyznání a svobodu projevu. HRC odkázala na „svou obecnou připomínku č. 34 (2011) o svobodě názoru a projevu, ve které uvádí, že tyto svobody jsou nezbytnými podmínkami pro plný rozvoj jednotlivce a jsou nezbytné pro každou společnost. Představují základní pilíř každé svobodné a demokratické společnosti“. (Rozhodnutí HRC, 10.9.) Také „zákazy projevů neúcty k náboženství nebo jinému systému víry, včetně zákonů proti rouhání, jsou neslučitelné s Paktem,“ kromě případů, kdy takové projevy podněcují k násilí nebo nenávisti, což zjevně nebyl případ těchto publikací. (Rozhodnutí HRC, 10.10.)
HRC rozhodla, že Rusko „je povinno“ zrušit zákaz publikací, odškodnit Buta a Kreydenkova, kterým byly publikace zabaveny v Belgorodu, a přijmout opatření, aby se v budoucnu zabránilo dalším porušením článku 18 ICCPR – to vše do 180 dnů a s náležitým zveřejněním rozhodnutí HRC. (Rozhodnutí HRC, 12 a 13.)
Zda Rusko rozhodnutí HRC bude respektovat, zůstává otázkou. Každopádně je toto rozhodnutí velmi významné, a to ve dvou ohledech. Za prvé, je to první rozhodnutí HRC, které se zabývá zákazem náboženských publikací jako extremistických. Za druhé, poprvé HRC zkoumala otázku vyloučení z náboženské komunity a „vyhýbání se“. Odsouzením rozhodnutí Okťabrského okresního soudu v Belgorodu jako neslučitelného s článkem 18 ICCPR HRC implicitně tvrdí, že učení a praxe vyhýbání se, kterou uplatňují svědkové Jehovovi, je součástí normálního projevu náboženské svobody a nemůže být zakázána. To je závěr, který by měly vzít v úvahu i jiné státy, které se pyšní tím, že jsou demokratičtější a respektují náboženskou svobodu více než Rusko.
Massimo Introvigne (born June 14, 1955 in Rome) is an Italian sociologist of religions. He is the founder and managing director of the Center for Studies on New Religions (CESNUR), an international network of scholars who study new religious movements. Introvigne is the author of some 70 books and more than 100 articles in the field of sociology of religion. He was the main author of the Enciclopedia delle religioni in Italia (Encyclopedia of Religions in Italy). He is a member of the editorial board for the Interdisciplinary Journal of Research on Religion and of the executive board of University of California Press’ Nova Religio. From January 5 to December 31, 2011, he has served as the “Representative on combating racism, xenophobia and discrimination, with a special focus on discrimination against Christians and members of other religions” of the Organization for Security and Co-operation in Europe (OSCE). From 2012 to 2015 he served as chairperson of the Observatory of Religious Liberty, instituted by the Italian Ministry of Foreign Affairs in order to monitor problems of religious liberty on a worldwide scale.
