Nesprávné rozhodnutí, že tato organizace už kvůli svému přístupu k bývalým členům nebude dostávat státní dotace a přijde o registraci, bylo zrušeno v odvolacím řízení.
napsal Massimo Introvigne
Read the original article in English.
„Svědkové Jehovovi jsou plně očištěni a rozhodnutí o zamítnutí dotací a registrace jsou neplatná.“ K tomuto závěru (str. 34) dospěl odvolací soud Borgarting, který dne 14. března 2025 zvrátil rozhodnutí okresního soudu v Oslu ze dne 24. března 2024. Na „Bitter Winter“ jsme již dříve vysvětlili, proč bylo toto rozhodnutí nesprávné, ohrožovalo náboženskou svobodu a bylo neslučitelné s mezinárodními závazky Norska podle OSN a evropských úmluv. Odvolací soud dospěl ke stejným závěrům.
Odvolací soud uvedl, že případ začal v roce 2021, kdy „ministerstvo pro děti a rodinu obdrželo dopis od Rolfa Johana Furuliho, bývalého člena svědků Jehovových“. (str. 3) Stížnost se týkala toho, že svědkové Jehovovi učí své členy, aby se nestýkali s bývalými členy (s výjimkou příbuzných, kteří žijí ve společné domácnosti), kteří byli od této organizace odděleni, protože se dopouštěli vážných hříchů a nelitovali toho, případně se od ní oddělili sami. Svědkové Jehovovi tak měli údajně porušovat právo svých členů změnit vyznání, protože strach z následků nutí členy, kteří by chtěli odejít, aby v organizaci zůstali. Furuli také uvedl, že stejný postup se uplatňuje i u „dětí“ (tj. nezletilých), které se údajně dávají pokřtít dříve, než „jsou dostatečně duševně zralé na to, aby plně chápaly, co dělají“. (str. 3)
To nakonec vedlo k tomu, že vláda a hejtmanka krajů Oslo a Viken odepřeli svědkům Jehovovým státní dotace, které normálně dostávali třicet let na základě článku 16 norské ústavy („Všechny náboženské a filozofické komunity musí být podporovány na stejné úrovni“). Registrace svědků Jehovových v Norsku jakožto náboženské organizace podle zákona č. 31 z 24. dubna 2020 byla také zrušena.
Tato správní rozhodnutí potvrdil okresní soud v Oslu dne 24. března 2024. Svědkové Jehovovi se odvolali. Centrum pro právo a náboženskou svobodu při Jagellonské univerzitě v Krakově, Klinika náboženské svobody na Harvardské právnické fakultě a Norský helsinský výbor poslaly dopisy podporující postupy svědků Jehovových, které byly přijaty jako „součást základu pro rozhodnutí v tomto případě“. (str. 5)
Odvolací soud nejprve popisuje praxi, kterou nazývá „společenský odstup“ od bývalých členů, kteří byli od organizace svědků Jehovových odděleni nebo se od něj oddělili sami. Uvádí, že se opírá převážně o publikace vydané svědky Jehovovými a že svědectví, která soud vyslechl, ho přesvědčila, že to, co se děje v praxi, „je v podstatě v souladu s tím, co popisují písemné materiály svědků Jehovových“.
Soud poznamenává, že obě strany sporu se shodují na tom, že svědkové Jehovovi učí „společenský odstup“ na základě svého výkladu Bible, zejména 1. Korintským 5:13 („odstraňte toho zlého ze svého středu“) a 5:11 („s takovým ani nejezte“). Toto „vyloučení“ se nevztahuje na členy, kteří jen přestanou své vyznání aktivně praktikovat, aniž by veřejně oznámili, že odcházejí od svědků Jehovových.
Odvolací soud také na základě informací z publikací svědků Jehovových uvádí, že „rodinná pouta“ se takovým oddělením od svědků Jehovových neruší. To vede ke dvěma výjimkám z obecného pravidla, že se svědkové vyhýbají kontaktu s bývalými členy. Za prvé: Se členy rodiny, kteří byli od organizace odděleni nebo se od ní sami oddělili, mohou mít pokřtění členové i nadále běžný každodenní kontakt, pokud s nimi žijí ve stejné domácnosti – i když duchovní společenství skončí. Za druhé: Se členy rodiny, kteří byli od organizace odděleni nebo se od ní sami oddělili, mohou být pokřtění členové v kontaktu, když potřebují vyřídit „nezbytné rodinné záležitosti“, jak to svědkové označují. Odvolací soud uvádí tento příklad: „Pokud rodiče, kteří jsou bývalými svědky, onemocní nebo se už o sebe nedokážou sami postarat finančně nebo fyzicky, děti, které jsou svědky Jehovovými, budou mít z biblického i morálního hlediska povinnost jim pomoci. Podobně, pokud dítě [nežijící ve společné domácnosti], které je bývalým svědkem Jehovovým, má zdravotní nebo psychické potíže, rodiče, kteří jsou svědky Jehovovými, se o něj postarají.“ (str. 17)
Ti, kdo nerespektují postupy týkající se bývalých členů, mohou být nábožensky ukázněni, ale „pouze v případě, že s bývalým členem ‚dlouhodobě pěstují duchovní společenství nebo trvale a otevřeně kritizují rozhodnutí dotyčného oddělit‘ “. (str. 18)
Pokud jde o nezletilé, „většina těch, kdo vyrůstají v rodinách, kde jsou rodiče svědky Jehovovými, se dá pokřtít ve věku kolem 15–18 let“. (str. 14) Pouze jedna osoba podala svědectví, že se dala pokřtít v 11 letech, ale to bylo před desítkami let. Jsou také děti svědků Jehovových, které se svobodně rozhodnou, že se k organizaci nepřipojí. Odvolací soud poznamenal: „Z důkazů vyplývá, že když se takto rozhodnou, nijak to nezabrání normálnímu kontaktu s jejich rodinou a dalšími členy svědků Jehovových.“ (str. 14, 15)
Odvolací soud také poznamenal, že nezletilí se mohou už před křtem zapojit do kazatelské činnosti jako „nepokřtění kazatelé“, pokud starší ve sboru usoudí, že jsou na to dostatečně zralí. „Není neobvyklé, že se nepokřtěným kazatelem stane dítě ve věku 11–15 let.“ (str. 14) Nepokřtění kazatelé mohou být také odděleni od sboru, pokud se dopouští vážných hříchů a nelitují toho. Následky jsou méně závažné než v případě pokřtěných členů. Nepokřtění kazatelé, kteří jsou odděleni od sboru, nesmí dále kázat ani aktivně vystupovat během sborových shromáždění. Při kontaktu s nimi se doporučuje „opatrnost“, ale podle několika svědků (i když jiní s tím nesouhlasili) v praxi toto doporučení „nemá velký dopad“. (str. 19)
Odvolací soud zkoumal odděleně dva důvody, které stát uvedl pro odebrání dotací a zamítnutí registrace: Za prvé – důsledky vyloučení porušují právo svobodně opustit náboženskou organizaci; za druhé – soudit nezletilé, kteří se dopustili vážných hříchů, a vystavovat je společenskému odstupu je porušením práv dětí.
Odvolací soud konstatuje, že svědkové Jehovovi dodržují § 2 norského zákona o náboženských organizacích, protože pro odchod z organizace stačí zaslat jednoduchou písemnou žádost. Poznamenává také, že během práce Stålsettova výboru, který zákon připravoval, bylo výslovně „nedoporučeno“ zahrnout „společenskou ostrakizaci“ bývalých členů mezi kritéria, která by ospravedlňovala odmítnutí státních dotací. (str. 21) A jak uvádějí odvolací soudci, u svědků Jehovových navíc taková „úplná společenská ostrakizace“ ani není. Na příbuzné, kteří žijí ve společné domácnosti, se nevztahuje „společenský odstup“ a zůstávají možné i kontakty kvůli „nezbytným rodinným záležitostem“. Kromě toho mohou mít bývalí členové „normální kontakty se členy rodiny, kteří nejsou pokřtění svědkové Jehovovi (včetně sourozenců, kteří se rozhodli nedat pokřtít), a s dalšími lidmi mimo okruh svědků Jehovových“. (str. 23) Odvolací soud dospěl k závěru, že „tedy neexistuje žádné ‚úplné společenské ostrakizování a/ani vážné finanční důsledky‘ v případě odchodu z organizace, což by byl případ, v němž Stålsettův výbor zvažoval zavedení regulací, které by mohly vést k odmítnutí dotací. Jak již ale bylo zmíněno, výbor [nakonec] stejně dospěl k závěru, že není vhodné tuto oblast regulovat zákonem.“ (str. 23)
Je zřejmé, že odchod od svědků Jehovových s sebou nese nepříjemné důsledky, ale to platí pro mnoho náboženských organizací a „tyto důsledky nevytvářejí na člena nepřiměřený nátlak v takové míře, že by to porušovalo jeho právo na svobodné vystoupení z organizace podle článku 9, odst. 1, ECHR [Evropské úmluvy o lidských právech] nebo jiné závazky v oblasti lidských práv či norskou ústavu“. (str. 22) Odvolací soud také „zdůrazňuje – mimo jiné –, že důsledky odchodu, pokud jde o společenské kontakty, jakkoli mohou tyto důsledky být pro mnohé osoby nepochybně velmi tíživé, jsou stanoveny v pravidlech svědků Jehovových a členové o nich vědí, a to jak ti, kdo se rozhodnou vystoupit, tak i zbývající členové. Nejedná se tedy o novou a neznámou ‚sankci‘, která by se najednou uplatnila.“ (str. 22)
V případě nezletilých, kteří jsou buď pokřtěnými, nebo nepokřtěnými kazateli, stát argumentoval, že když jsou podrobeni jednání před právním výborem a případně odděleni od sboru, což s sebou nese důsledek v podobě „společenského odstupu“, může to představovat „psychické násilí“ a „negativní sociální kontrolu“ podle článku 19 Úmluvy o právech dítěte a článku 30 norského zákona o dětech. To údajně zavdává důvod k tomu, odepřít organizaci dotace a registraci. Odvolací soud upozorňuje, že jeho závěry mohou být „zpochybněny“, což je bod, na který odpůrci svědků Jehovových poukazují. Z rozhodnutí je však zřejmé, že „pochybnosti“ pramení především ze skutečnosti, že pojmy jako „negativní sociální kontrola nemají v norském právu jasně definovaný obsah“. (str. 30)
Pokud jde o „psychologické násilí“, z dosavadních rozhodnutí mezinárodních i norských soudů vyplývá, že by mělo obvykle zahrnovat „vzorec násilných činů nebo chování, které se opakuje nebo trvá dlouho“. (str. 26) Setkání s výborem starších může nezletilý vnímat jako „nepříjemné a ponižující“ (str. 26), i když ho na něj doprovází rodiče, „díky čemuž bývá setkání méně stresující, aspoň do určité míry“, nehledě na to, že pravidla svědků Jehovových vyžadují, „aby rozhovor se staršími byl co nejlaskavější a co nejméně se zabíhalo do podrobností“. (str. 27) Navíc nezletilí členové jsou stejně jako ti dospělí „s […] důsledky porušení norem obeznámeni“ ještě před tím, než se dají pokřtít. (str. 27) V každém případě, uzavírá soud, k setkání se staršími „a k případnému oddělení dotyčného od sboru obvykle dojde během relativně krátké doby. O této schůzce tedy nelze říci, že představuje ‚vzorec násilných činů nebo chování, které se opakuje nebo trvá dlouho‘. […] Nemá to charakter psychologického ‚týrání‘.“ (str. 27)
Stejně tak není psychologickým násilím na nezletilých ani „společenský odstup“. „Z pravidel svědků Jehovových vyplývá, že oddělením od sboru se nezpřetrhají rodinná pouta. Pro děti, které žijí doma, což je naprostá většina nezletilých, to znamená, že každodenní fungování rodiny normálně pokračuje. Rodiče tak budou i nadále uspokojovat emocionální a hmotné potřeby nezletilého a ten se bude moci stýkat s ostatními členy rodiny v domácnosti. […] Pokud nezletilé dítě už doma nebydlí, budou mít rodiče povinnost se o něj postarat, pokud má zdravotní nebo psychické potíže, i když bylo svědkem a už není. […] Skutečnost, že někteří rodiče mohou vůči dítěti oddělenému od svědků jednat tvrději, než dovolují pravidla svědků Jehovových, například tím, že dítě společensky izolují od okolí nebo požadují, aby se odstěhovalo, není něco, co svědkové Jehovovi jako náboženská organizace podporují, právě naopak.“ (str. 28)
Pokud jde o těžko definovatelnou „negativní sociální kontrolu“, vágnost tohoto konceptu znamená, že se dá jen obtížně prokázat, že se v nějaké náboženské organizaci vyskytuje. Každý případ, kdy se posuzuje možné porušení práv dítěte v tomto ohledu, je třeba hodnotit „v rovnováze se svobodou náboženského vyznání nebo víry dětí a rodičů“. (str. 32) Články 2 a 3 norského zákona o náboženských organizacích považují nezletilé, kteří dosáhli věku 15 let, za dostatečně zralé pro vstup do náboženského společenství a uznávají, že mohou existovat osoby mladší 15 let, které jsou schopny „utvářet si vlastní názor“ a mají právo účastnit se náboženských aktivit. (str. 32) Nezletilí tedy mají právo dát se pokřtít jako svědkové Jehovovi. Mají také právo nedat se pokřtít, i když jejich rodiče svědky Jehovovými jsou, a vlastně „to není tak docela neobvyklé“ (str. 32) a nevede to k tomu, že by se proti nim uplatňovala pravidla ohledně bývalých členů.
Je zřejmé, že „sociální kontrola existuje ve všech rodinách a organizacích, včetně náboženských organizací“. (str. 31) Avšak „neexistuje žádný důkaz, že by pokřtění nezletilí, kteří vyrůstají mezi svědky Jehovovými, měli větší psychické problémy než jiní“. (str. 32) Proto „odvolací soud dospěl k závěru, že praxe společenského odstupu od nezletilých pokřtěných členů ‚neporušuje práva dětí‘, protože se neprokázalo, že tato praxe vystavuje děti psychologickému násilí a/nebo negativní sociální kontrole zaměřené na děti“. (str. 34)
Pokud jde o nezletilé, kteří jsou nepokřtěnými kazateli, stačí na ně vztáhnout výše uvedené, aby se vyloučilo jakékoli porušování práv dětí. Odvolací soudci poznamenávají, že „mnoho nezletilých nepokřtěných kazatelů je sice obecně mladšího věku než pokřtění nezletilí, a proto jsou často zranitelnější, ale na druhé straně nepokřtěný kazatel nemůže být oddělen od sboru, a proto se mu ostatní svědkové Jehovovi nebudou nikdy vyhýbat stejným způsobem jako pokřtěným nezletilým svědkům Jehovovým, kteří byli odděleni“. (str. 34)
Svědkové Jehovovi byli ve svém odvolání úspěšní ve všech bodech, a proto jim byla přiznána kompenzace soudních výloh ve výši 8,5 milionu NOK (18 615 000 Kč). Jak 14. března komentovaly přední norské křesťanské noviny Dagen, bylo to „zdrcující rozhodnutí“, ve kterém odvolací soud „rozebral“ argumenty, které vláda proti svědkům Jehovovým použila.Rozhodnutí (proti kterému se stát může odvolat k Nejvyššímu soudu) je v souladu s rozhodnutími vydanými v několika demokratických zemích, stejně jako s rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva, která se týkají postupů svědků Jehovových ohledně oddělení od sboru. Může to představovat důležitý precedens pro jiné země, které nemoudře uvažují o tom, že proti svědkům Jehovovým kvůli jejich postupům v této oblasti zakročí. Jsou totiž jasně chráněny mezinárodními ustanoveními o svobodě náboženství nebo vyznání.
Massimo Introvigne (born June 14, 1955 in Rome) is an Italian sociologist of religions. He is the founder and managing director of the Center for Studies on New Religions (CESNUR), an international network of scholars who study new religious movements. Introvigne is the author of some 70 books and more than 100 articles in the field of sociology of religion. He was the main author of the Enciclopedia delle religioni in Italia (Encyclopedia of Religions in Italy). He is a member of the editorial board for the Interdisciplinary Journal of Research on Religion and of the executive board of University of California Press’ Nova Religio. From January 5 to December 31, 2011, he has served as the “Representative on combating racism, xenophobia and discrimination, with a special focus on discrimination against Christians and members of other religions” of the Organization for Security and Co-operation in Europe (OSCE). From 2012 to 2015 he served as chairperson of the Observatory of Religious Liberty, instituted by the Italian Ministry of Foreign Affairs in order to monitor problems of religious liberty on a worldwide scale.
